Lidé
95% obyvatelstva ostrovů tvoří místní filipínci. Zbytek pak číňané, korejci a běloši z Evropy, USA či Austrálie. Filipínci jsou spíše menšího, drobnějšího vzrůstu, snědí s převážně černými vlasy, u dívek často staženými do dlouhých copů. I když jejich životní podmínky bývají často (v porovnání s našimi) velmi chudé, po většinu času mají na tváři úsměv a jsou velmi přátelští a téměř každý kontakt zahajují větou „What is your name“. Za krátkou dobu si zvyknete, že i na opuštěné cestě uprostřed lesa Vás neznámý protijdoucí pozdraví a obdaří milým úsměvem.
Samozřejmě že místní se často snaží turistům něco prodat, ale jejich „vtíravost“ rozhodně nedosahuje takových rozměrů, které známe třeba od pouličních prodavačů v Egyptě a se žebráním či vynucováním určitého „bakšišného“ jsem se za celou dobu nesetkal. V naprosté většině chodí čistě oblečeni a v okolí i velmi chudého obydlí je rozvěšeno sušící se, čistě vyprané prádlo. A to co platí o dospělých, dvojnásobně platí o dětech. Jejich široký úsměv a mohutné, po většinou mandlově hnědé oči Vás často dostanou… Je jich zde velké množství, často k hraní používají to, co nabídne okolí a příroda, o to víc jsou šťastnější, rozesmáté a snaží se s Vámi komunikovat. Do 6 třídy mají povinou školní docházku a angličtina je jedním z hlavních předmětů.
Věcí, která Vás překvapí hned na samém začátku je místní doprava. Nejčastějším dopravním prostředkem je motorka či skůtr. Nejčastěji obsazen 3 lidmi, ale ani 5 ve složení 3 dospělí a 2 děti není na dvousedadle výjimkou. Dále pak jsou různé bryčky a sajdkáry domácí výroby a jejich vytíženost již roste téměř geometrickou řadou. Prostě tam, kde se v Evropě stěsná pět lidí, se na Filipínách vejde patnáct. Ochranné přilby jsou věcí zcela neznámou a naopak, 2-3 leté dítě posazené hned za řidítky je zcela běžné. I ve večerních hodinách jezdí auta často neosvětlena nebo jen „na obrysovky“, mezi tím motorky a skůtry (také bez světel) chodci, pobíhající děti a psi…. A tak nejčastěji používanou součástí motosvěta je klakson, který ostatní upozorňuje na fakt jako „jedu, blížím se, předjíždím…“
Za celou dobu pobytu jsme se nesetkali s nějakou formou agresivity či nevlídného chování, což alespoň u mě vedlo k značnému pocitu bezpečnosti. To ale asi nebude platit v centru Manily a jiných velkých měst, zvláště pak v nočních hodinách.
